Púchovom a Púchovskou dolinou nielen prešlo množstvo osobností, ale mnohí tu i pobudli kratší či dlhší čas. Medzi nimi bol i Ján Amos Komenský, na ktorého cestu nadviazal i učiteľ a spisovateľ Ferdinand Mačenka (1872 – 1938). Ten v periodiku „NÁRODNÍ LISTY“ v roku 1925 opísal svoju cestu Púchovom a Púchovskou dolinou nasledovne:
Kráčime cestou, kudy se kdysi ubíral Jan Amos Komenský, putuje do Horních Uher, aby posílil bratří ve vyhnanství žijících. Doklad o jeho cestě do Púchova nalézáme v nově objeveném spise Komenského „Pokračování v bratrském napomínaní Samuela Maresia“. Spis je vlastně autobiografií velikého učitele – žel neúplnou. … V Púchově zastavil se Komenský, aby si oddechl po dlouhé pouti a potěšil se s bratřími. Praví o tom:“přišli jsme v ustanovený den Púchova (dědičného města kněžny sedmihradské) a našli jsme tam shromážděných ani ne tak mnoho šlechticů, ale zato skoro dvacet kněží. I zůstali jsme s nimi šest dní…“ Není pochyby, že se Komenskému zalíbila nejen zbožnost Púchovských, ale též romantika kraje, jehož půvaby nemohly Komenskému, pozorovateli tak bedlivému, býti lhostejny. Púchovští jsou arci nemálo hrdi vědomim, že velký učitel národů a jeden z nejvznešenějších duchů všech dob pobyl v Púchově celých šest dní, a že na tento pobyt vzpomínal z libostí.
Tomu, kdo jede vlakem od Trenčína do Žiliny, neujde jistě zajímavý pohled na Púchov, rozložený na pravém břehu Váhu, před jehož vlnami je městečko chráněno mohutnou hrází. Hned za Púchovem otvírá se Púchovská dolina, směrující od Váhu k moravským hranicím a zavřena s obou stran vysokými stráněmi. Dolinou protéká Bíla Voda, dravý přítok Váhu.
Púchovská dolina! Svůdná krasavice s dvojí tváří: jedna se usmíva škádlivým veselím Moravy, druhá je obestřena tichým smutkem slovenského pohraničí, kde tvrdý a chudobný život kreslí své nesmazatelné značky do lidských tváří. Vliv blízke Moravy je všude znatelný, nejvíce ovšem na mluvě a v písni. Písničky půchovské doliny! Přál jsem si je slyšeti tu, v téhle dolině a na úbočí hor, když vylétají z úst neviditelných pasaček, ukrytých kdesi v rášeří stromů, a když snášejí se zvolna, zesíleny mocnou resonancí mohutných stěn údolí a zbarveny dálkami, jako hlasy flétny, k Bíle Vodě, která je doprovází laškovným šumotem hravých vln. Posloucháš s dechem zatajeným a strachuješ se, že to, co právě slyšíš, je snad jen přelud, ozvuk starých zašlých dob, kdy lid zpívaje, tvořil a tvoře, zpíval. Žijí ješte tací lidé na světe? Ovšem, i sem vkročila už doba Zániku. Místy, na př. v Dohňanech, odkládají už rázovité, malebné kroje, domy budují po městsku a modernisují se. Za to sousední Ihrištané uchovali si dodnes starý ráz staveb a dodnes nosí skutečný širák , zdobený stuhami. Jsou střídmí , skromní a přívětiví.
Cesta od Púchova k Vesce-Bezdědovu k Dohňanům a Městečku je stará cesta ze Slovenska na Moravu k Střelné a Valašským Klóbúkám. Hradská (silnice) sleduje stále tok Bílé Vody. Když jsme šli první den od Půchova přes Dohňany, Mestečko, Zarieč a Lúky do Lysé, byla říčka mazlivým děckem. Jako spleť stříbritých hádkú otáčla se okolo balvanú drobnými praménky a prozpěvovala si rozpustilou písničku. O den později přišel příval a před našima očima Bíla Voda měnila se rychle v špinavou ječící řeku, vrhající se vztekle proti hradské a nesoucí zkázu chudým rolím. V Městečku projevila už dvakrát touhu po vyšším vzdělání, vedravší se (r. 1919 a 1920) do tamní ludové školy. Pan učitel zaznamenal obě nevítané náštevy do školní kroniky. Jednou si Bíla Voda naměřila rovnou do vsi přes ploty, zahrady a dvory, odnášejíc všecko, co bylo v ceste. Potom se odplíšila drobnými stružkami nazpět do svého kotyta, jakoby se hanbila za svúj čin.
Mile působí vstup do některé ze škol v této dolině. Tak v Městečku potešili jsme se barvitým obrazem, jaký tvořily v učebně tamní školy dvě velké skupiny – chlapci a dívky – v rázovitých místních krojích. Zvláště dívčí rukávce oslňovaly oko harmonií barev a nevtíravou eleganci výšivek, vykouzlených na plátně drobnými dětskými ručkami. Ješte bohatěji a umněji ovšem jsou vykrášleny kroje dospělých. Vdané ženy nosí bílé čepce, jež dávají hlavám ráz přísné vážnosti. Zústat starou pannou je tu hanba, a proto každá dívka snaží se včas dostati „pod čepec“ (doslovně). Námluvy jsou krátké, neboť každý průtah je tu nebezpečný. Mužská věrnost ani zde neni stálá!
Když jsme vyšli podvečer z Městečka a vystopili na horskou stráň na Zariečí, mohli jsme dobře pozorovati, jak na druhém břehu Bílé Vody shromažďuje se kolem sušírny na ovoce mládež k večerním besedám. Usuší se tam nejen mnoho ovoce, ale též mnohá dívčí slza pod vášnivými polibky roztouženého junáka. Není tam dlouhých milostných introdukcí, váhaní a pochyb. Flirt – ne vždy něžný – začína jadrnými žerty a zpěvem. Slyšíme dobře až na své stanoviště temně zabarvený dívčí hlas:
„V tom zarieckem koscelíčku,
v tom zarieckem koscele,
našla som tam za oltárom
dva striebelné prscene.
Jeden si ja sama skovám
a druhý dám milému,
keď pojdzeme od sobáša
dáme jeden druhému.“
Autentický text prepísal: Pavol Makyna
Za tip ďakujeme pánovi starostovi Záriečia J. Kollárovi
Related Images:
